Jdi na obsah Jdi na menu
 


Počátky Pobertů v Bradavicích(28)

26. 11. 2006

10. kapitola      Na čundru s panem Potterem

"Proboha, Remusi, vypadáš strašně," Sirius ležel rozvalený na válendě, když do Jamesova pokoje vstoupil Remus Lupin.

"Díky Tichošlápku," to bylo poprvé, co ho tak nazval, "snažil jsem se přijet až po úplňku," bezděčně se usmál, "kde je James? Paní Potterová mě poslala sem, ale.."

"Šel se domluvit s tátou, chtějí jet na pár dní pod stan."

"Pod stan? Proboha, proč mi to neřekl? Nemám tu dost věcí na stanování..a kam chtějí..?" nedořekl svůj dotaz, v tu chvíli do pokoje vstoupil James.

"Ahoj Remusi, kamaráde," poplácal ho po rameni, "jak se máš," prohlídl si ho, "předpokládám, že lépe, než včera."

"Jasně, je mi lépe. Poslyš Jamesi, vy chcete jet stanovat?"

"No jasně, když už máme to léto, tak si ho pořádně užijeme, ne? Bez kouzel, jen tak po mudlovsku, vždyť čar a kouzel si ještě užijeme..šest let ve škole a po zbytek života," usmál se James.

"Ale já tu nemám nic.."

"To nevadí, Remusi, já jsem tak nějak předpokládal, že ani jednoho z vás nenapadne vzít si spacák, ešus nebo tak něco," chechtal se James, "i když při pomyšlení, že by Sirius doma měl ešus se mi opravdu chce smát."

"Hele, nech si to," zakryl Sirius úsměv, jeho rodiče se ho moc rádi na zbytek léta zbavili, když jim Sirius oznámil, že jede ke kamarádovi na léto, nikdo ho ani nevnímal a nechali ho bez rozloučení odjet, "kdybych chtěl, Krátura by mi nějaký sehnal."

Paní Potterová vařila skvěle, v jídelně už měli připravený stůl pro pět osob(James byl jedináček). Paní Potterová připravovala kuře na smetanové omáčce, neměli žádné sluhy ani skřítky, a tak i stolování obsloužila sama.

"Bylo to vítečné, paní Potterová," pochvaloval Sirius, "takového jídla bych se doma asi nedočkal."

"Děkuji, Siriusi," všechna jména kamarádů jejího syna už měla zmáknutá, otočila se na Remuse, "vem si ještě Remusi, vypadáš bledě, jistě jsi po včerejšku vyhládlý a unavený," pokynula na syna: "Jamesi, běž prosím tě svým přátelům připravit postele, ať mají kde spát."

"Ano mami."

Remus vyděšeně koukal na Jamesovu matku, že by o tom věděla? Že by jí to řekl? Nevypadala, že by z něj měla strach. Proč by se ale zmiňovala o včerejšku? Remus se vyděšeně podíval na Jamese, který vstával z židle. Ten na něj mrkl a přikývl.

"Měli by jste si jít brzy lehnout, zítra ráno budete brzy vstávat," mrkla na kluky paní Potterová. Sirius s Remusem na sebe nechápavě koukli.

"Žena má pravdu, vyjíždíme v pět ráno, s Jamesem a July jsme našli prima odlehlé místečko v přírodě, tam se bude skvěle tábořit, už jsem všechno potřebné sbalil," podíval se na Siriuse a Remuse. Na jejich tváři byla znát nevědomost, "copak vám James nic neřekl?"

"Nejspíš zapomněl," řekl mile mezi zuby Sirius a zašeptal přitom na Remuse, že Jamese nejspíš přizabije.

"Poslyš, July, kde je ten náš starý čundrácký kotlík?"

"Netuším, zlato, ale myslím, že když si vezmeš cínový, nic se nestane."

"Ale no tak," usmál se pan Potter, "chceme se stát přece na pár dní mudly," líbl svou ženu na rty, "pánové," otočil se na Siriuse a Remuse, "myslím, že je načase jít si něco málo sbalit a jít spát."

"Chcete s něčím pomoci, paní Potterová?" Remus byl jako vždy velice zdvořilý.

"Ne, chlapče, děkuji, mám tohle," usmála se a zvedla hůlku, kterou si podala ze stolu.

"Tak pojď," obrátil se na něj Sirius, "James už bude určitě nahoře," chytl Remuse za paži, "dobrou noc, děkujeme za dobrou večeři."

"Dobrou noc chlapci."

Jako první se probudil James, bylo půl páté ráno. Ještě stále měl rozlepené oči a cítil se téměř nevyspaný, ale byl plný nadšení. Nemohl se dočkat, až s klukama a s tátou půjdou stanovat. Budou žít jako praví mudlové. Naivní představy, že se budou živit bobulemi, lesní zvěří a budou pít vodu z řeky, mu vyvrátil hned otec.

"Nebuď hloupý synku," smál se mu otec, zrovna měli namířeno na vlakové nádraží, Jamesův otec měl skvělý orientační smysl a v každé situaci si dokázal poradit, "vzal jsem s sebou plno jídla, žádná nevinná stvoření zabíjet nebudeme," vytáhl z ruksaku mapu a nakoukl do ní, "teď pojedeme vlakem do Chelmsfordu, tam přestoupíme do dalšího vlaku, který nás zaveze do Colchesteru a odtamtud pak půjdeme pěšky na to naše místečko. Je to kousek od pobřeží, je tam vážně moc pěkně. Jednou jsme tam byli s Julii, je to přes dvanáct let. Všude kolem překrásná příroda, můžeme se koupat v moři, no a taky je tam kousek řeka, kolem jsou lesy a taky to není daleko od nejbližšího města. Tam můžeme chodit nakupovat," pan Potter se zatvářil hrdě, jak skvěle zněl jeho plán. Cítil se jako opravdový mudla.

V prvním vlaku neměli menší problémy, ale pak nastaly problémy u toho druhého. Měli celkem dvě a půl minuty na to, aby stihli další spoj, který navazoval na ten první. Tak tak, za rychlého běhu, to stihli. Zadýchaní, všichni čtyři, si sedli na sedačky vedle sebe. Ani jeden nebyl na běh zvyklý. Přece jenom v Bradavicích nebyla žádná tělovýchova, jako kdysi měli kluci na obyčejných mudlovských základních školách. Teda kromě Siriuse, který, jak hned chlapci zjistili, měl domácího učitele, samozřejmě kouzelníka, protože mudlu by rodiče nepřežili. Měli k nim odpor a byla to pro ně chamraď, proto jako každý normální kluk, nemohl Sirius, chodit do školy. Bradavice pro ně byly větším domovem.

Za necelých pár hodin dorazili na domluvené místo.

Bylo tu opravdu nádherně. Poblíž byla řeka, která Jamese naprosto uchvátila. V životě nechytal ryby a moc se těšil, až je s tátou budou chytat. Pan Potter totiž vzal s sebou čtyři pruty.

Kousek od koryta řeky se utábořili. Postavili dva stany naproti sobě, dovnitř dali teplé deky a čtyři spací pytle. Vprostřed udělali z kamení ohniště. Byl akorát čas na oběd.

"Kluci, dva z nás by měli jít pro dřevo, ať si můžeme zapálit oheň," navrhoval pan Potter.

"Já půjdu," skákal nedočkavě James.

"Půjdu taky," přidal se Sirius.

"Dobrá, poberte, co můžete, my tady zatím s Remusem připravíme něco k jídlu."

"Je to tu super, nemyslíš Siriusi?"

"Jo, je to fajn. Já jsem v životě nikde nebyl, vždycky jsem trčel doma. Nejdál, kde jsem byl, to bylo před dvěma lety, u sestřenky Andromedy, na druhém konci Londýna," odfrkl si Sirius a nabral do ruk hromadu chrastí, "tvůj táta je fajn. Myslíš, že si s sebou vzal hůlku? Když tak pořád hlásá, že to bude celé po mudlovsku.."

"Ale jistě, táta nedá na náhodu," sehnul se James pro obrovskou kládu, chvilku si ji prohlížel, "teď nevím, vzal taťka sekyru?"

"Prosím tě, to je snad základní věc při táboření, ne?"

"Jseš nějakej chytrej na to, že táboříš poprvé, ne?"

"To víš, četl jsem Hochy od bobří řeky," usmál se Sirius

"Cože si četl???" James se zarazil, Sirius někdy něco četl??? On? Nedovede si ho představit s knížkou v ruce, natož s knížkou, která by měla jakkoliv souvislost s tábořením , i když si nebyl jist, zda tato kniha s tím něco společného má..ale název by docela odpovídal.

"To je taková knížka od nějakého československého autora, ani nevím, jak se jmenuje," zapřemýšlel Sirius, a pak uznal, že to není tak důležité. Nějaký Fogo, Figo, Fidlar..to je jedno.

"Československýho? Kde to proboha je, to Československo..nebo co to má být?"

"Hmm… jednou jsem to zkoušel hledat na mapě," přiznal se Sirius, "ale nenašel jsem to, ale prý to je někde v Evropě."

"No, nejspíš to bude někde tam na jihu, kde jsou ty státy součástí Jugoslávie, asi to bude tak malý, že to ani nebude na mapě, něco jako Lichnštejnsko..nebo počkej, co tam ty severovýchodní státy…takový ty L.. takový malý, třeba tam to Československo bude.."

"No a nemáš to jedno, Jamesi? Co je nám do nějakýho Československa?" rozesmál se Sirius.

"O čem jsme se to vlastně bavili, že jsme k tomu došli?"

"Já nevím, kamaráde, ale už máme toho dřeva dost, můžeme jít zpátky," usoudil Sirius

"Výborně chlapci, už jste tady?" pan Potter už měl naporcovaný kus masa na několik plastových talířů, měl připravený kotlík naplněný vodou a v něm oškrábané brambory.

"Co to bude, až to bude?" ptal se James

"To jsou vepřové plátky, dala mi je ráno máma, ať vám je udělám na oběd," vzal hromadu chrastí, nacpal ho pod kotlík, utrhl kus novin a schoulil do chrastí, vzal sirky a hromadu zapálil. Jakmile začala pomaličku hořet, vložil na ni pan Potter dvě polínka, která po chvíli taky chytla. Z malého ohýnku se tak stal o něco větší.

Slunce hřálo, byl nádherný den, a tak se Sirius s Jamesem rozhodli, že půjdou do vody. Remus zůstal na kraji. Jediný ze všech byl nejvíc navlečený, ač bylo velice teplo a krásně, tak Remus měl na sobě staré otrhané rifle a triko s dlouhým rukávem.

"Remusi, no tak, pojď do vody," pobízel ho James.

"Ne, já…nejdu.."

Pan Potter chytl Remuse za rameno, "chlapče, tady se nemusíš stydět za své šrámy."

"Cože?" zdvihl Remus ohromeně obočí.

"James nám řekl, jak na tom jsi, je to příšerné..hlavně o úplňku to musí strašlivě bolet, ale nám to nevadí, chlapče, pokud jde o tohle, myslím, že všichni čtyři víme, že bez ran se to neobejde…nestyď se za své tělo."

"Vy, Vy to víte?" polkl Remus, "vlastně, čemu se divím, i Vaše manželka mi říkala něco v tom smyslu."

"No jistě, a vůbec tě neodsuzujeme, ty za to přece nemůžeš a není to žádná virová nákaza, si člověk jako každý jiný, jen máš o starost navíc."

"Děkuji, děkuji, že si to myslíte."

"Tak vidíš, a teď utíkej za klukama nebo přijdeš o zábavu," usmál se mile William Potter

"Ale..to ..to není tím," sklonil hlavu a kousl se do rtu.

"A čím to tedy je?" pan Potter Remusovi už za těch pár dnů, co ho znal, velice přirostl k srdci, byl jako jeho otec. Ne, že by jeho otec nestál za nic, jen se mu tak moc, jako Jamesovi, nevěnoval. Vlastně ani jeho matka, věděl, že ho rodiče mají rádi, ale tak nějak..jakoby se mu stranili.

"Totiž," odkašlal si a ztišil hlas tak, aby ho Sirius s Jamesem neslyšeli, "já neumím plavat."

"Neumíš plavat?" pan Potter to řekl hlasitěji, než by se Remusovi líbilo. Sirius s Jamesem se k nim otočili čelem.

"Remusi, ty neumíš plavat?"

Remus trošičku vyčítavě koukl na pana Pottera.

"Promiň, chlapče, ale není to nic, za co by ses měl stydět. My tě to naučíme, viďte hoši?!"

"No jistě," odtrhl se od dosavadní aktivity James, zůstal stát a ani si neuvědomil, že mu teď Sirius na záda mrskl pěknou hromadu smradlavého bláta, James se otřásl, ihned se otočil, "to si vypiješ!!" Remus se začal smát a po chvíli přemlouvání svolil, aby ho pan Potter naučil plavat. Vždyť, co by tu jinak dělal celé ty dny, kdyby se nemohl koupat?

Po třech dnech už Remus plaval téměř jako rybička, "skvělé Remusi, jde ti to!" pan Potter Remuse neskonale chválil. Remusovy šrámy a rány, které si sám způsobil jako vlk, téměř zmizely. Nejspíš zdejší voda měla nějakou léčivou moc.

"Dáme si závod?" škádlil ho Sirius.

"Dobrá, Tichošlápku, ale nebuď nabručený, až tě předběhnu," cenil radostí zuby Remus.

"To chci vidět," vybízel ho dál Sirius a už se chystal ke startu, mezi posledními úpravami si zavázal šňůrku u trenek, které používal místo plavek.

Když James závod po tři dva jedna odstartoval, James i Sirius vystřelili rychlostí střely. Těžko posoudit, který z nich byl rychlejší, ale do cíle první dorazil Remus.

"To není fér, vyžaduji nový závod," bědoval Sirius, "zakopl jsem o obrovský kámen," vymlouval se.

"Kdepak," zubil se James, "Remus je vítěz, ale jestli chceš zkousnut další prohru, proč ne..závod zopakujeme." Věděl, že uhodil hřebíček na hlavičku. Sirius zmlkl a raději už nic neříkal, nemohl by přežít další prohru. Je moc hrdý na to, aby podstoupil další potupu. Už tak ho tížilo, že Remus vyhrál a nechtěl si to přiznat.

K večeru na to ale zapomněl a při opékání špekáčků už zase vtipkoval jako obyčejně.

Následující den měli jet už domů. Nikomu z nich se nechtělo, protože se jim tenhle výlet moc líbil. Ale nemohli tu být věčně, blížil se pomalu konec měsíce a zase je čekala cesta do Bradavic. Koneckonců, stejně posledních pár dní zase budou trávit spolu. I když už bez toho perfektního ohýnku, bez spaní ve stanu, bez téhle úžasné řeky a bez přírody. Počasí se jim skvěle vyvedlo, ani jednou nepršelo, celé čtyři dny bylo krásně.

"No, pánové, je čas jít na kutě, ráno vyrazíme stejnou cestou zpět, umýt zuby a spát!" zavelel pan Potter, který už byl taky unavený. Bylo už pozdě v noci. Dnes, na počest posledního rozlučkového dne, protáhli večerku.

Když šli ke stanům, poblíž lesa se cosi mihlo. James poskočil, "tati?! Co to je?" Jeho hlas zněl trošku vystrašeně, ale ze strachu ho vyvedl táta.

"To je jen jelen, synku, podívej."

A vážně, když James víc zbystřil, mohl vidět, jak se na pokraji lesa pase několik srn a včele v nich stojí obrovský jelen.

"Ten je nádherný," nezakrýval James svoje nadšení, "vážně úžasný, podívejte na ty parohy, mají aspoň čtrnáct větví."

"Hlava rodiny musí být silná, je to opravdu hezká podívaná, ale teď už mazej spát," pan Potter popřál všem dobrou noc a ulehl do svého stanu. Zatímco Remus, Sirius a James ještě dobrou hodinu hleděli na stádo poblíž lesa. Nakonec je však únava donutila, aby šli spát také, neboť už pomaličku svítalo a ráno měli vyrazit zpět do Londýna.

"Stejně to bylo bezva, zůstal bych tu klidně do konce prázdnin," posteskl si Sirius. Oba jeho kamarádi souhlasili.

"Za rok bychom to mohli zopakovat, co říkáš Jamesi?" navrhl Remus, "Vážně ti moc děkuji za pozvání."

"Ale to je samozřejmost."

"Teď už nás čeká zase škola, úkoly, Lektvary s Morisnovou a ten slizskej šplhoun Snape," zahlaholil Sirius.

"Ale no tak, Tichošlápku, pořád lepší, než u vás doma, nemyslíš?!"

"To máš svatou pravdu, Jamesi, svatou pravdu. Koneckonců, já mám školu docela rád."

"Já taky," přidali se Remus s Jamesem.

"Ale teď už vážně, kluci, spát a nebudu to opakovat!!" z vedlejšího stanu se ozvalo zahřmění Jamesova otce.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář